Ráno začalo úplně obyčejně, dokud jsem si na verandě nevšimla něčeho zvláštního – malého chomáče rezavé srsti, který nehybně ležel na dřevěných prknech.
Na první pohled to vypadalo jako stočené zvíře, nejspíš spící, což ve mně vyvolalo zmatek a obavy.
Když jsem se podívala blíž, hledala jsem jakoukoli známku života – dech, cuknutí ucha nebo sebemenší pohyb. Ale nic. Ticho jen umocňovalo znepokojivou atmosféru a proměnilo známou verandu v místo, které působilo podivně tísnivě.
S rostoucím neklidem mě napadlo, že přede mnou možná leží mrtvé zvíře. Nehybný tvar ve mně vyvolával stále silnější pocit strachu a nepohodlí…