Nakonec však bližší prohlídka přinesla vysvětlení. To, co vypadalo jako spící liška, byla ve skutečnosti jen část liščí kůže se srstí, kterou tam během noci s největší pravděpodobností zanechal kojot. Strach vystřídala úleva, ale také smutek.
Celá tato zkušenost mi připomněla, jak úzce se lidský prostor prolíná s divokou přírodou. Přítomnost divokých zvířat často ani nevnímáme, přesto se jejich život odehrává jen kousek od nás. Toto nečekané setkání ukázalo, že příroda se svými cykly přežití, lovu a proměny je stále přítomná – a někdy se připomene i na těch nejobyčejnějších místech.
